Skepse

Slovo skepse znamená pochybování, nedůvěra. Skepsi lze nahlížet nejen jako rys individuální, ale v současnosti i jako sociální a kulturní jev, jako určitou charakteristiku epochy. Globalizace přináší relativizaci, a tím i zvýšený skepticismus. Díky médiím se informace o jiiných kulturách, tradicích a ideologiích stávají snadno dostupnými a tím se otvírá prostor svobody, jehož součástí je možnost volby. A každá volba, nemá-li být náhodná, vyžaduje zvažování, porovnávání, a tím i pochybování.

"Pochybnost" možná zní uším, uvyklým na nevývratné pravdy, poněkud podezřele, a máme sklon připisovat jí negativní znaménko. Ale pochybnost sama o sobě je hybným prvkem vývoje - vzhledem k tomu, že přes 90% informací, které máme o světě, získáváme převzetím od rodičů, učitelů a knih - což samozřejmě patří k dětskému věku. Ovšem bez zpochybnění toho, co je nám i později předkládáno různými autoritami, bychom stěží mohli vyrůst ve zralou osobnost. Již od antických filozofů víme, že pochybování je základem veškeré filozofie, což posléze v novověku zopakoval např. René Descartes: Pochybování je počátek moudrosti. Právě pochybnost funguje jako motor, jenž nás pohání k hledání pravdy - jakožto prostředek, nikoli cíl. Je součástí kognitivních, poznávacích procesů i struktury vědeckého dokazování (zpochybnitelnost se považuje za znak dobré teorie).

Skepse patří k lidské přirozenosti. Nepochybovat a křečovitě se držet jednou zformulovaných pravd je jednodušší, než tápavě hledat. Ale takový způsob vztahování se k sobě a ke světu hrozí ustrnutím, stagnací života. Pochybnost je spjata i s vírou - Tomáš Halík to vyjadřuje Holanovým veršem: Co je bez chvění, není pevné. Příliš jasný, ztuhlý, nepochybný postoj vypovídá o vnitřní skutečnosti opačné. Zakazovači pochyb prozrazují svou vnitřní nejistotu; kdyby jejich přesvědčení prošlo zkouškou pochybovačných otázek, kdyby se v jejich zdánlivě pevné názorové stavbě s něčím nepatrně zahýbalo, zhroutila by se jako dům z karet - a proto nemohou připustit (vnitřní) diskusi.

I křesťanskou zbožnost je třeba podrobit otázkám, vnitřně ji revidovat, například kvůli přesunutí od dětské víry k víře zralejší.. Sama Bible vybízí k poznávání a k pohybu. Dotazující se, hledající, a vlastně i pochybující lidé (jako např. apoštol ve známém příběhu o nevěřícím Tomášovi) nakonec docházejí poznání, na rozdíl od těch, kteří se stali farizejskými majiteli "pravdy" jednou provždy a zkameněli ve své fixní ideji.

Skepticismus tedy může představovat jakousi ostražitost vůči zkostnatění postojů. Ve vystupňované podobě nacházíme skepticismus v Pilátově otázce: A co je pravda?, současněji ve sporech o existenci objektivní reality. Kdyby byli skeptikové důslední, jak říká Jean Guitton, uvedli by v pochybnost i svůj skepticismus. Jenomže většinou pochybují o všem, kromě vlastního mínění. V tomto bodě se liší křesťan od ateisty, neboť: Nevěřící je si jist svou negací a nechce ji opustit, kdežto věřící prosí Pána, aby pomohl jeho nedověře.

Skepticismus nelze jednoznačně zařadit do škatulky dobrého nebo špatného; musíme jej vidět v závislosti na kontextu. Jeho extrémní podoby nejsou žádoucí: absence pochybností vede k lehkověrnosti a manipulovatelnosti, příliš mnoho pochyb zase k naprosté nedůvěře a strachu. Skepticismus je tedy možná podobně jako oheň dobrý sluha, ale zlý pán.

Pesimismus se také týká poznávacích procesů, ale je ještě více svázán s emocionalitou. Lidé se prý dělí na dva druhy: optimisty a pesimisty. Přičemž několik klasiků se shodlo na tom, že pesimista je optimista s životní praxí. Pesimismus a optimismus jsou charakteristiky vyjadřující postoj k budoucnosti, tedy očekávání, předpokládání nějakého průběhu děje a jeho výsledku. Jde o čistě subjektivní postoj, neboť věci budoucí si dnes nelze nikterak ověřit, a jako takový závisí zdaleka nejen na danostech vnější skutečnosti, jako především na rysech osoby původce postoje, to jest mně nebo vás.

Do poznávacího procesu si přinášíme jednak všechny své minulé zkušenosti, jednak své osobnostní nastavení a vlastnosti - to dohromady tvoří jakési předporozumění, s nímž přistupujeme ke každému novému porozumění. I v seberacionálnějším poznávání funguje naše osobnost, a především její citová stránka, jako filtr, skrz který cedíme realitu. To je důvod, proč se i blízcí lidé tolik liší v názorech. I objektivní hmatatelná věc, jako třeba rozkvetlá louka, může být různými lidmi viděna naprosto odlišně: trošku jinak ji vnímá botanik, jinak entomolog, malíř, básník... Proto není namístě považovat pesimisty pouze za přehánějící skeptiky, nebo naopak za lidi realisticky se držící při zemi, ale zauvažovat spíše o jejich vnitřním nastavení vytvářejícím poněkud tmavší filtr na jejich brýlích.

Důvody pesimismu pravděpodobně leží hlouběji v minulosti. Pesimisté zřejmě prožili zklamání svých očekávání buď častěji než optimisté, anebo jím byli trvaleji ovlivněni. Negativní očekávání může fungovat jako ochrana před dalším zklamáním. (Lidé jsou si toho někdy vědomi a vysvětlují: Budu překvapen jen příjemně, když očekávám to nejhorší.) Určitá míra zklamávání je pro život nutná, jinak by nebyla možná výchova. Dítě musíme zklamat např. v jeho představě, že bude-li mávat rukama, vzlétne, anebo v očekávání, že mu jednoho dne přece jen dovolíme strčit prstíček do mixeru. To jsou zklamání nutná, plynoucí z výchovných korekcí při pěstování vztahu k realitě.

Zcela jiným druhem jsou zklamání, čili frustrace, životně důležitých potřeb. Za nejzákladnější duševní potřeby se považují potřeba lásky a potřeba bezpečí. Frustrovaní lidé nemusejí být nutně jen odchovanci kojeneckých ústavů, frustrace se může dít méně viditelnou, subtilní firmou i za zdmi navenek spořádaných domácností.

Se zátěží, kterou si všichni v nějaké formě neseme z dětství, je nutno se v dospělosti vyrovnat. Nezpracovaná zklamání z dětství, nebo obecněji z minulosti, vytěsněná do nevědomí, se mohou projevit právě ve formě zdánlivě bezdůvodného pesimismu. Nelze ale vše vztahovat pouze k minulosti, případně svádět své problémy na rodiče, učitele, a jiné, kteří nám ublížili, a my s tím již nic nenaděláme. Pesimismus si můžeme úspěšně vypěstovat či alespoň dobře přihnojovat i sami. Představujeme-li si dlouho a intenzivně nějakou hroznou situaci, ona pravděpodobně nastane. Negativní očekávání funguje na základě určitého psychického mechanismu jako sebenaplňující se předpověď. Tím si potvrdíme svá temná očekávání a hned vyprodukujeme další - a ocitáme se v uzavřeném kruhu. Vyrábíme-li si své neštěstí z větší části sami, můžeme proti němu i sami zasáhnout. Také neřešený pocit viny vyvolává poruchu v oblasti sebecitu a nevědomou potřebu sebetrestání, která se může dít právě způsobem negativních očekávání.

Ve vystupňovaném pesimismu se již dostáváme do oblasti psychopatologie: vztahuje-li se člověk k budoucnosti ne jen s pochybováním, ale vidí-li ji naprosto černě, pak už se pravděpodobně jedná o příznak deprese. Pojem "deprese", podobně jako jiná dnes frekventovaná slova, se někdy používá v nesprávném významu: označuje se jím mylně například lehce smutná nálada, patřící k normálnímu zdravému životu. Naopak, skutečné depresivní stavy jsou mnohdy popírány, bagatelizovány, či "řešeny" třeba zvýšenou pracovní aktivitou. V současném českém prostředí ještě není dostatečně zaběhnutý adekvátní postoj k depresi jako ke kterékoli nemoci, s níž je záhodno jít k lékaři. Ve hře je přetrvávající tabuizace psychických chorob a společenská stigmatizace pacientů.

Jak ovšem rozpoznat, zda můj pesimismus je jen občasným sklonem, nebo již chorobou, kterou je třeba léčit? Pokud mi můj pesimismus brání v uvolněném prožívání běžného života, pokud nepociťuji žádnou radost, přestávají mě bavit mé koníčky, ztrácím chuť k čemukoliv a na nic se netěším, bylo by dobré navštívit odborníka. Popsané potíže nejsou mým selháním, které bych si měl vyčítat nebo je se zaťatými zuby překonávat, ale určitým problémem, který lze s pomocí psychologa nebo psychiatra řešit. V některých křesťanských kruzích není tento způsob běžnou praxí, neboť psychické problémy se považují za projev slabosti nebo nedostatečné víry.

Určitý druh "zbožnosti" vyžaduje stálý úsměv a vyrovnanost a tím člověka nutí, aby před druhými nosil masku a i sám před sebou nepřiznával své pocity (Halík, 1997), mezi něž patří i smutek a pochyby, a své krize a problémy aby potlačoval. Ale odsunutý smutek právě tím odsunutím, vytěsněním do nevědomí, nabývá hrozivou moc a tím více nás ovlivňuje a skrytě ovládá. Přátelé to s námi většinou myslí dobře a radí: Tak se přece vzchop! Poper se s tím jako chlap! nebo jako statečná ženská! Taková snaha vede ovšem pouze k popírání problému. V podobné situaci mohou říkat křesťanští přátelé: Není ti tak zle. Pán Ježíš trpěl víc!, čímž dosahují stejného efektu. Zmíněný Ježíš ale, na rozdíl od některých svých následovníků, své trápení nepopíral, ale volal: Bože můj, proč jsi mě opustil? V bolestné situaci nepomůže zpěv veselých písní, ale přiznání, že jsme se octli v temném údolí. Neznamená to přestat spoléhat na Boží milost, naopak: při spoléhání na Boha je dobré být autentický, čili pravdivý a upřímný.

Milost předpokládá přirozenost, píše sv.Augustin. Krize, jak již vyplývá z významu toho slova, je rozhodným obratem, a může se stát obratem k lepšímu; zažíváme ji možná proto, že náš psychický a duchovní život potřebuje změnu, posun dále, rozvoj do větší šíře a hloubky, což předpokládá konfrontaci s bolavými místy naší duševní topografie. I obtížný problém v sobě skrývá dar. Překážky na cestě, které se nám zprvu jeví jako bludné balvany, bývají spíše směrovkami.

Jiný druh problematiky se týká křesťanů, kteří svůj pesimismus přímo spojují s vírou: Mají sice naději na lepší příští, ale až v daleké budoucnosti - až pak, v nebi. Nyní se nacházejí v slzavém údolí, které je nutno protrpět. Vznáší se nad nimi jako šedý mrak přesvědčení, že v tomto životě je vše hrozné, vše špatně dopadá a obrací se proti nim. Za "ctnostným" mučednictvím se ale skrývá živá mrtvola. Takto prožívané křesťanství je vskutku spíše "uzavřením smlouvy se smrtí", řečeno starozákonním jazykem, a nositel této pseudovíry potřebuje pomoc tím naléhavěji, čím méně o ni žádá.

Podobně jako skepsi, i určitou míru pesimismu a zdravého smutku potřebujeme. Jako se střídá den a noc, i člověku je dáno zažívat velmi pestrou škálu emocí, a omezovali bychom své prožitky, kdybychom chtěli některé empce zcela vyškrtnout a pohybovali se stále na jednom afektivním pólu. Programově rozjásaní optimisté vytrubující do světa své pozitivní myšlení mají k optimálnímu fungování dosti daleko. Pesimismus mimo jiné svědčí o chybění naděje. Můžeme své naděje různě deklarovat nebo vyjadřovat navenek, ale podstatné je, zda naději prožíváme soukromě, zda je nadějností a tichou radostností prodchnut náš vnitřní život. Beznadějné vyhlídky v nás ubíjejí schopnost prožívat svou přítomnost naplno. To je ale v rozporu se zdravou lidskou přirozeností, protože záměrem našeho Stvořitele je, abychom měli život, a měli jej v plnosti.

Literatura

Menu:

Přehled článků: