Vyznání (lat. Credo)
Při druhé volbě prezidenta republiky senátorka Jaroslava Moserová ve svém projevu prohlásila před parlamentem a, řečeno trochu nadneseně, před celým národem: "Věřím v Boha." Nestává se často, že by z politického kolbiště zazněla taková slova, slova hluboce osobní, otevřená. Citovaná věta je jedním z nejpůsobivějších sdělení, neboť nejenže cosi podstatného a intimního vypovídá o člověku, který ji vyřkl, ale zároveň v posluchači vyvolává jisté otázky dotýkající se jeho vlastních postojů. Jsou to jednak otázky interpretace výroku "Věřím v Boha" (to jest: co znamená, že určitý člověk - v našem případě senátorka Moserová - věří v Boha, do jaké kategorie lidí ji to řadí, jak to ovlivňuje její život, jak se to projevuje navenek ), a jednak otázky po mém vlastním postoji k víře - a k věřícím. Tento postoj je dán mým vyznáním (či ateismem) a dosavadními zkušenostmi s fenoménem víry a jejími konkrétními nositeli.
Doby, kdy byla víra oficiálně považována za jakýsi překonaný relikt středověku a křesťané za tmáře, už ovšem dávno minuly, nicméně v nevěřících lidech může tento pocit v nějaké formě přetrvávat, anebo mají, aniž by si to přesně formulovali, jiný fixovaný (iracionální, leč nevývratný) postoj, jenž možná nekriticky odněkud převzali. Například pojetí, které říká, že víra je berličkou, o niž se opírají ztracenci a poražení ve hře života. Jiné hodnocení pokládá víru za útěchu pro nemocné, chudé a trpící. Výklad z pozice "zadních koleček" zdůrazňuje, že s vírou se lehčeji umírá. Ze sofistikovanějšího soudku můžeme vytáhnout tvrzení, že víra je produktem Superega vzniklého v raných fázích vývoje osobnosti.
Všechny tyto převzaté názory představují zkrácené řešení problému postoje k víře, respektive k otázce existence Boží, před kterou je každý rozumem nadaný jednotlivec chtě nechtě postaven. Řešení jednoduché a bezbolestné, hodící se k postmoderní době prefabrikátů a re-maků, předžvýkaných a přežvýkaných myšlenek a vyhovující naší vlastní mentální pohodlnosti - tedy pseudořešení: ve skutečnosti jen odsunutí, vytěsnění problému.
O ateismu české společnosti bylo už řečeno a napsáno mnoho. Průměrný nevěřící člověk pojímá církev spíše jako charitativní organizaci a nositelku jistého druhu etiky, jejíž pravidla zbytku společnosti s větší či menší razancí nabízí. Kromě současné reality je takový jedinec také, ne-li více a podstatněji, ovlivněn svými dávnými zážitky: možná zážitkem zdviženého prstu zákonických mentorů, kteří jeho dětskou duši znásilňovali pseudoduchovními poučkami; takové oběti pak svou zkušenost generalizují na křesťanství jako takové a pochopitelně s ním nechtějí mít nic společného.
Značná část národa se ovšem prohlašuje za věřící. Pochopitelně, každý v něco věří: ve vesmírnou energii, ve Vyšší bytost, v mimozemšťany, reinkarnaci, v tzv. "Něco". Jakkoli jsou tyto "víry" zcestné, uznávají jakési transcendentno a jejich vyznavači mají přinejmenším rys hledačství. Osoby označující se za naprosté ateisty - možná bychom jich nenašli příliš mnoho - ovšem stejně tak, byť nereflektovaně, věří: v neodarwinovský mýtus, nebo v nějaký - ismus.
Základem ateismu je skutečnost vnitřního popření. Stejně jako například vytěsněná sexualita či afektivita si hledá jiné kanály a její působení se tím stává destruktivním, i vytěsněná bytostná potřeba transcendence musí někudy vyvzlínat, a to ve formě právě opačné k vědmému postoji. Výsledkem je třeba vytváření model nejrůznějších druhů, nezdravá idealizace osob či zbožštění vlastního já. Čím silněji je věc vědomě popírána, tím intenzivněji a nekontrolovatelněji funguje v nevědomí. Motivací ostrého popření bývá často strach. Proto není daleko od pravdy výrok, že ateisté se bojí Boha vlastně víc než věřící.
Ve skupině lidí vztahujících se k nějaké formě transcendence existuje podskupina těch, kdož věří v osobního Boha ("věří" ve smyslu uznávání, akceptování), podmnožina v Boha křesťanského. A zde už je otázkou postoje jednotlivce, zda "věřit" pro něj znamená zastávat nějaký světonázor, anebo to znamená "důvěřovat". Důvěřovat Bohu, to jest vejít s Ním ve vztah. Dokáží příslušníci této nejmenší podskupiny změnit většinový postoj veřejnosti? Dokáží místo náboženství rezignace a deficitu ukázat křesťanství jako živou víru, jako vztaženost k Bohu a k lidem?
Je to dlouhá cesta! I ta se ale skládá z malých kroků, jakým může být třeba prosté vyznání: "Věřím v Boha."