Evangelizace
"Na mě se nedívej!"
Možná jste se, ještě jako nevěřící, setkali s nějakým křesťanem, který vám při zvěstování evangelia řekl: Ale na mě se nedívej, já za moc nestojím - podívej se do Bible, tam to je, jak se má žít!
Není pochyb o tom, že v Bibli to je
, ale první část vyjádření onoho bratra může vzbudit určité pochyby: Mají naši nevěřící bližní, kterým hlásáme Dobrou zprávu, přijímat naše slova, a nás samotné pominout, obejít, vypreparovat? Nejsme i my sami součástí té zprávy, kterou zvěstujeme?
Je dokázáno, že děti jsou formovány ne tolik tím, co jim rodiče říkají, ale především tím, jak se chovají, jak sami myslí, cítí a prožívají - tedy tím, co sdělují jaksi mimoděk - čímž nevědomky vštěpují svým potomkům "zásady světa". Tedy například pokud nemají přátele a chovají se příliš ostražitě, ryjí do mozku dítěte poselství: Lidem není radno důvěřovat! (a to i přesto, že nahlas říkají: Měl by sis najít kamarády a nesedět pořád doma!
). Pro dítě to Lidem není radno důvěřovat! znamená nejen, že tak to je, toto je pravda o světě, ale i že tento fakt nelze změnit a že je to tak v pořádku. Dítě nemá dosud žádné korekce ani možnosti, jak si to ověřit; rodiče jsou pro něj jediný zdroj informací a představují pro něj něco jako vševědoucí a všemohoucí bohy.
Na podobném principu věci fungují i při evangelizaci. Adresáti naší dobré zprávy nás vnímají velmi ostře, a ještě lépe než my sami si všimnou rozporů. Např. sděluje-li "radostnou zvěst" člověk zasmušilý, zatrpklý, na kterém jako by ležela tíha světa, posluchač pochopí - spíše nevědomě než vědomě, což je ještě závažnější - že křesťanství je jakýsi vnitřní klášter s temnými zdmi. Jiný "evangelizátor" zase svou prvoplánovou rozjásaností může, aniž to tuší, sdělovat, že křesťanství je povrchní agitovaná veselost, zakrývající vnitřní nejistotu a prázdnotu.
V nedávném TV dokumentu o Armádě spásy zazněl z úst její klientky názor: Myslím, že oni (zaměstnanci AS) to můžou dělat jen proto, že jsou věřící.
Možná to tak nebylo záměrně míněno, ale v podtextu to na mě působilo stylem: Oni věří, takže vlastně je jejich povinností být hodní... A je pravděpodobné, že na svět takto působíme - jako ti hodní z "musu". Málokdo asi vnímá, že křesťan může být takzvaně hodný, to jest třeba obětavý, přející, soucitný díky radosti, kterou je naplněn; že může dávat proto, že má z čeho! Jsme různí a máme odlišný temperament. Ale vězme, že my sami jsme nástroji i reprezentanty toho, o čem druhé přesvědčujeme. Stejně jako rodiče pro dítě, jsme my křesťané pro nevěřící vzory a prototypy Božího království.
Pacient se nemůže ve svém vývoji dostat dál, než je jeho terapeut - a proto musí být terapeut na patřičné úrovni vývoje osobnosti. Tak i pro nás - jako "terapeuty světa" - je nutná jistá osobnostní zralost. Naše vlastní problémy, nevyrovnanost a nezacelenost je tím trámem, který bychom měli vyjmout, než začneme řešit třísky v očích svých (zatím) nevěřících bratří.