Poctivost
V době protkané korupčními skandály je svůdně snadné kázat o poctivosti. Jak jednoduché a neproblematické, přehledné a vykazatelné: platím daně, nejsem nikomu dlužen, nepodplácím - hle, jak jsem poctivý! Zvláště dobře se ukazuje prstem na ty "nahoře", když sami nemáme přístup k velkým financím a pokušení moci nejsme vystaveni. Celý problém korupce a poctivosti můžeme my, "normální" občané, slušně plnící své povinnosti, nahlížet víceméně zvenčí, a případně ještě ze svých křesťanských podstavců sošně nabádat ty druhé. Naše kultura stojí na Bibli, a z ní vychází obecné pojetí mravnosti a slušnosti. V Mojžíšových knihách je jasně napsáno:
Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých (Ex 23,8).
Další starozákonní pisatel vidí, jak je toto přikázání překračováno:
Svévolník po straně přijímá úplatek, tak převrací stezky práva (Př 17,23). Jako vzácný kámen je úplatek v očích dárce, kamkoli se obrátí, má úspěch (Př 17,8). Tajný dar tlumí hněv a postranní úplatek prudké rozhořčení. (Př 21,14).
Závazná norma chování je jasná. Proto se za poctivé považujeme, nejednáme-li protizákonně a nemorálně při zacházení se svými finančními či obecněji materiálními prostředky, a ti z nás, kteří mají na sebe vyšší nároky v této oblasti, navíc považují za poctivé dělit se o část těchto prostředků s lidmi potřebnými. Ale zamysleme se zodpovědně a hluboce (poctivě!) nad pojmem poctivost; zjistíme možná, že se jedná o věc daleko problematičtější, než se na první pohled zdálo.
"Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří?" praví Ježíš (L16,10-12).
Majetek, materiální či finanční záležitosti výše zmíněné, to jsou ty malé věci. Ale co je ona velká, významná věc, která nám patří? Co je to pravé bohatství? V podobenství o hřivnách znamenají hřivny nejen platidlo, nýbrž přeneseně i talent, nadání a schopnosti, specifická a jedinečná obdaření, která se podílejí na naplnění našeho života - tedy vnitřní bohatství.
Ta významná věc, jež nám byla svěřena, jsme my sami a království Boží v nás. A to je komodita, s níž je nanejvýš důležité nakládat poctivě. Úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých.
(Ex 23,8) Ve světle evangelia poctivost znamená mít duchovní oči otevřené, nebýt slepý k vnitřní skutečnosti, nepřekrucovat pravdu o sobě. Poctivé je mít vyrovnané účty - se sebou. Dát si to, co si mám dáti. A co si především mám dáti, je pozornost. Pozornost věnovaná vlastní duši - tomu nejbližšímu, v čem se projevuje Boží stvořitelská ruka. Teprve sebepoznáním mohu začít poctivě se sebou účtovat. Cílem každého účtování je vyrovnání. Odměnou namáhavého účtování sama se sebou je vyrovnaná osobnost.
"Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu." (Mt 22,21), říká dále Ježíš o poctivosti.
Poctivé je dát všemu správné místo, přičítat adekvátní důležitost věcem, ale i postojům, pocitům a vůbec skutečnostem neviditelným. "Nebrat úplatky" může znamenat též nenechat se zmanipulovat k protěžování něčeho na úkor čehosi jiného; takto protěžujeme některé své vlastnosti a postoje, třeba ty, co vypadají dobře navenek, ty, které považujeme za zbožné, anebo ty, jež nám mohou přinést nějakou výhodu od lidí, jejich souhlas nebo lásku.
Mnohdy si nedokážeme existenci některých svých rysů ani uvědomit, máme slepou skvrnu. To, co se nám jeví jako nevhodné nebo špatné, bychom u sebe raději neviděli (a vidíme to, pochopitelně, na svém okolí). Nemusí ale jít jen o charakteristiky považované za negativní, nýbrž obecně o to, co se protiví našemu vědomému postoji, našemu sebepojetí. Poctivost ale žádá ničemu nenadržovat, dát stejný prostor i protikladu: i minorita v nás má svá práva! Potlačovat v sobě něco (včetně tužeb a přání) je nepoctivé. Potlačené se stejně časem vrátí v ještě silnější podobě (viz podobenství o zlém duchu, který si přivedl na pomoc sedm duchů horších). Tedy: Audiatur et altera pars - naslouchejme i druhé straně, té odvrácené straně naší duše. Poctivé je připustit v sobě tuto temnou stranu - ne, abychom ji označili za hříšnou (nebo již překonanou díky naší "vítězné" víře) a kompletně odsoudili, jak máme ve zvyku, ale abychom ji prvně poznali a naslouchali jí. Dozvíme se od ní hlouběji a celistvěji, kdo jsme.
Bolavá a temná místa se mohou stát výchozím bodem cesty vzhůru. Zavrhované nebo opovrhované, jak známe z mýtů a pohádek, odrážejících velmi přesně životní pravdu, bývá paradoxně to nejcennější - kámen zavržený se stává kamenem úhelným. Stínová strana osobnosti si tedy zaslouží náš respekt a pozornost.
Další nepoctivostí je přehlížení vlastních pozitiv. Někteří lidé jsou tak vycvičeni v sebekritice, v sebezapření realizovaném spíše jako sebeponižování, hraničící s nenávistí k sobě, že zcela přehlížejí své kladné stránky. Vidím-li v sobě jen hříšníka a bídáka, zaujímám nepoctivý postoj. Sebepodceňování je vlastně pýcha s převráceným znaménkem: obé vychází z falešného postoje k sobě. U vědomí všech problematičností své povahy je třeba uznat i dobré vlastnosti, úspěchy a jedinečnost. Díky tomu může mít člověk rád sám sebe: vždyť i do mě se otiskl obraz Boží! Láska k sobě je předpokladem zdravé lásky k bližním.
Poctivé uznání pozitivních stránek se týká ovšem i vnějšího světa. S typicky českou "blbou náladou" nadáváme na politiku, na zdražení, počasí, atd. Lze na to odpovědět anglickým příslovím: Count your blessings!
, Nerouhej se!, doslova "spočítej svá požehnání". Uvědomme si poctivě i druhou misku vah, obsahující to dobré, příjemné a hezké, to, co se daří. Zkusme se při svém stýskání na poměry porovnávat nejen se západní Evropou, ale třeba se Somálskem. Zkusme pocítit v konstatování "Chléb je drahý" i to "chléb JE."
Poctivost se projevuje i v uznání vlastních limit, hranic svých možností. Ve snaze po dobrém výkonu či dokonce po dokonalosti si někdy zapomínáme uvědomit, že nedisponujeme neomezenými možnostmi ani jako jednotlivci, ani jako civilizace, vybudovaná na idejích pokroku z minulého a předminulého století. Představa neomezeného růstu a neomezeného konzumu v postmoderním sekulárním světě nahrazuje ztracený absolutní obzor, a ve svých důsledcích vede ke katastrofě: "ovládání" přírody i moc nad životem (eutanázie, interrupce, klonování) se nám záhy může vymknout z rukou. I zde platí Ježíšovo: co je Božího, Bohu
. Individuálně jsme vystaveni tlaku na své přirozené limity výkonovou orientací současnosti. Abychom nepropadli stresu, potřebujeme respektovat své hranice, poctivě posoudit, na co stačíme, a přestat se přepínat, vzdát se nesmyslného pachtění za stále posouvanou laťkou.
Korupce, čili úplatkářství, možná není věcí tak vzdálenou běžné zkušenosti člověka v materiálním smyslu poctivého. Tak například: Nesnažíme se uplácet lidi tím, že se jim ve všem přizpůsobujeme? Neobětujeme se proto, abychom si koupili něčí náklonnost? Nezískáváme přízeň pochlebováním či stálým přikyvováním? Nepokoušeli jsme se snad někdy "uplatit" Boha dobrými skutky, aby jednal podle našich přání? Neodbočujeme z přímé cesty do zákrut a kliček, umožňujících něco získat bez námahy duševního růstu? Není naše starost o druhé lidi někdy kalkulací: Já ti věnuji péči, ovšem hodlám za to získat tvou závislost? Peníze, nebo duševní hodnoty, které používáme při finančních a mentálních transakcích, jsou prostředkem k něčemu. Zneužívaný prostředek se ale rychle změní z toho, co nám slouží, v to, čemu sloužíme my. Služba dvěma pánům nepřináší v životě obvykle tolik veselí jako v Goldoniho hře. Tento druh nepoctivosti znamená vnitřní rozdělení, schizma. Království vnitřně rozdělené, jak známo, pustne. Kruh, stejně jako lidská osobnost, může mít pouze jeden střed - záleží tedy na našem výběru: Kolem čeho se bude točit vesmír mé duše? Skutečné hodnoty nelze získat podvodem - a většinou ani za peníze. Věnujeme-li se materiálním záležitostem pečlivě, věnujme se o to bedlivěji duševnímu účtování a čiňme to spravedlivě: vnitřní poctivost se nakonec vždycky vyplatí.