Krize středního věku
Některá slova se nadužíváním zprofanují, u některých dojde k zatemnění jejich smyslu. Chceme-li přemýšlet o problematice krize středního věku, začněme nejprve u pojmu krize, jeho původu a významu. Pochází z řeckého "krisis", což značí "soud". Pro jeho další použití nemusíme chodit daleko: v klasickém řeckém dramatu se takto označovala část děje, v níž vrcholí rozpor protikladných sil. Dnes se slovo krize nejčastěji užívá pro těžkou, svízelnou situaci, tíseň, zmatek, rozhodnou chvíli. Speciálně v oblasti medicínské krize znamená náhlou změnu v průběhu některých chorob. Na poli ekonomiky známe hospodářskou krizi.
I v psychologii se pojem krize hojně uplatňuje: mluví se o manželských krizích nebo kritických bodech vývoje. V zásadě můžeme krize rozdělit na vývojové - zákonitě a celkem samovolně přicházející v určitém období života (nebo kariéry, nebo partnerského vztahu). Od nich odlišíme krize, jež jsou důsledkem něčeho nezdravého, představují jakési vyvrcholení předchozího nesprávného fungování. Krize středního věku patří k těm vývojovým, podobně jako třeba puberta. Jakkoli jsou tyto situace náročné, lze je chápat jako přirozené, obecné, patřící k života běhu a společné víceméně lidem všem. Vývojové krize se též výstižně nazývají tranzitorní, neboť představují přechod (tranzit) z jednoho stadia do druhého. V případě puberty je to jasné: mladý člověk přechází z dětství k dospělosti. Ale kam se přesouvá čtyřicetiletý člověk, většinou na vrcholu sil? Na stáří je snad ještě brzo!
Mnozí lidé jsou úspěšní v práci, spokojeni s rodinou, cítí se být ve formě - proč by ty tzv. dobře adaptované měla čekat nějaká krize? Nejprve si vymezíme, co je vlastně onen střední věk. Za střední věk bylo dříve považováno stáří přibližně 35 let (Dante jej nazývá střed cesty našeho žití
). Postupně se tento pomyslný střed posunul nahoru (mezi 40. a 45. rok), vzhledem ke kultu mládí v západní civilizaci, a také díky zvyšování délky lidského života. Tedy řekněme období dospělosti, kdy jedinec víceméně splnil společenská očekávání (uplatnil se profesně, založil rodinu, vychoval děti). A v této době nastává krize, kterou běžný jazyk vyjadřuje obrazně: "ujíždějící vlak", "druhá míza", "zavírající se dveře". Znamená to psychický děj s mnoha příznaky v různých sférách: pracovní, manželské, rodinné, osobnostní. Může jít o víceméně náhlé změny dosavadních postojů, problémy v zaměstnání, odcizení manželů a mimomanželské vztahy, vznik závislostí, objevení se nějakého povahového podivínství, obecný pocit znechucení životem, apatie a deprese, nebo naopak hektická aktivita nějakého druhu.
Příčinou těchto a dalších potíží je právě skončení určité životní etapy a začátek (byť někdy nenápadný) etapy nové. Každé životní období má své úkoly. Pokud příslušný úkol nemůžeme nebo neumíme splnit, nejsme způsobilí postoupit dále a resty si táhneme s sebou do další vývojové fáze, která je posléze o to obtížnější. Jestliže úkolem mladé dospělosti bylo profesní a rodinné zakotvení, co je úkolem období následujícího? Otec hlubinné psychologie, C.G.Jung, používal metaforu sluneční dráhy: Slunce ráno vychází a osvětluje svět tím více, čím víc stoupá na obloze. Dosáhne polední výše, kulminačního bodu - v tu chvíli začíná západ. A západ je obrácení všech hodnot a ideálů rána. Světla a tepla ubývá až ke konečnému vyhasnutí.
(Jung, 1994). Střední věk je tedy jakýmsi životním polednem: v životě, jenž byl dosud růstem, expanzí a přibýváním, nastává nezadržitelný sestup. Objevuje se proto nutnost změny postoje, změny zaměření a cíle, nutnost proměny psychiky. A to je i vývojovým úkolem středního věku: vydat se na odpolední dráhu.
Dosažení bodu zenitu se projevuje tendencí více se zabývat sám sebou, bilancovat minulost a uvažovat o budoucnosti. Člověk porovnává svůj způsob života s dřívějšími ideály, a řeší konflikt mezi potřebou jistoty, kterou mu poskytuje stereotyp, určité zafixované role a situace, a mezi potřebou změny. Možná pocítí, že nyní je poslední příležitost naplnit své představy a stát se tím, kým chtěl kdysi být. V této chvíli nově přehodnocuje svou identitu tak, aby byla přijatelná i pro období stárnutí. Ve středním věku jsme svobodnější v rozhodování než např. v adolescenci, ale máme omezenější možnosti. Potřeba změny nás může vést jak k pozitivní seberealizaci a dalšímu rozvoji, tak i opačně, ke zkratkovitým řešením, která ruší stereotyp, ale nepřináší potřebné rozuzlení.
Pocit uzavření všech perspektiv ústí do syndromu vyhoření, do rezignace, a může končit až sebedestrukcí. Pro některé lidi ale jakákoli změna představuje obtíž, a proto před ní prchají. Schovávají se i před samotnou skutečností; buď ji lakují narůžovo a různě přistrojují do snesitelnější podoby, anebo masky nasazují sami sobě. Důchodce předstírající výkonnost mladíka nebo matka řádící se svou dcerou na diskotéce jsou jistě politováníhodné figury, ale bránění se realitě má i méně úsměvnou podobu depresí, neurotických a psychosomatických poruch, alkoholických a jiných závislostí. Jejich častým společným rysem bývá snaha uchovat mládí. Tuto tendenci výrazně podporuje současná euroatlantická civilizace, požadující výkonnost, mladistvost a krásu - a možná i jakousi nedospělost (protože právě nezralí lidé se nejsnáze stávají stádem, manipulovatelným reklamou a různými formami světské moci). Stáří se vyvrhuje kamsi na okraj společnosti.
Naproti tomu v tzv.primitivních kulturách staří lidé požívají velké úcty, jsou zpravidla považování za nositele životní moudrosti a za strážce zákonů a mystérií. V našem západním prostředí jako by byl starý člověk pociťován jako nerecyklovatelný odpad; není tedy divu, že se děsíme i prvních známek stárnutí. V dětství jsme byli vzděláváni pro budoucí profesi, připravováni, alespoň mimoděk, na manželství a výchovu dětí, trénováni k různým výkonům - ale jak stárnout, jak se vzdávat vydobytého postavení, jak postupně odcházet, to se neučí v žádné škole "pro starší a pokročilé".
Člověk dosáhnuvší pomyslného kulminačního bodu svého života je zaskočen: Nyní možná poprvé začíná nejasně pociťovat - anebo dokonce ostře si uvědomovat, že druhá strana životního cyklu, vadnutí a odumírání, se týká i jeho samotného. A zpravidla se začne obávat, jak zvládne ten proces ztrát a ubývání. V druhé polovině života ovšem dochází k posunům nejen kvantitativním (jako je prostý úbytek fyzických sil), ale i kvalitativním - a zde nemusí jít vždy o něco, co by se mělo chápat jako úbytek a úpadek: Jestliže jsme v expanzivní, růstové fázi života projevovali a používali určité své vlastnosti a rysy, nyní začnou za stínu vystupovat i vlastnosti dosud trochu potlačené. Např. extrovert se poněkud stáhne do sebe, tichý člověk může objevit schopnost průbojnosti. U mužů se dostává ke slovu jejich ženská stránka, ženy vykazují v chování prvky, které tradičně připisujeme mužům. Jako by se ve starším věku chtěly uplatnit i rysy z té druhé, odvrácené, "měsíční" strany duše, aby se rozezněly všechny její struny a smířily se protiklady uvnitř člověka. Z tohoto úhlu pohledu stáří nemusí být újmou a ztrátou všeho, nýbrž naplněním všeho. V jednom starozákonním žalmu je napsáno:
"Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody?" (Ž 92,14).
Stáří zde není představeno obrazem degenerace, nýbrž paradoxně obrazem růstu a plození: Dobře duchovně zakořenění lidé se i v pozdním věku dále vyvíjejí, rostou ne expanzivně navenek, ale jakoby dovnitř své bytosti, a mohou i v tomto životním období objevovat něco nového a prožívat je jako radostnou sklizeň. Když dospíváme, stále před sebou vidíme nové obzory - mládí má jaksi automaticky cíl, budoucnost a smysl. Na co se ale těšit, když mine čtyřicítka, padesátka? Na důchod, na péči o zahrádku? To nás zdaleka nenadchne tolik, jako kdysi těšení na první zaměstnání nebo narození dítěte, a navíc za tím vším, za posledním obzorem, čeká nevyhnutelný závěr. Zřejmě nejtěžší na stárnutí je vědomí směřování k smrti.
Dalším vývojovým úkolem je tedy vyrovnání se s konečností vlastního bytí. Proto ve středním věku, v bodě obratu životního směru, naléhavě vyvstává otázka smyslu života. Všepohlcující smrt jako by nás nutila revidovat své postoje a hodnoty takřka ze zorného úhlu věčnosti. Těžko se stárne tomu, kdo neakceptoval fakt životního odpoledne a blížícího se západu slunce. Kdo neuměl žít, neumí se ani vzdát života. Mnozí lidé stárnou, aniž by zráli. Lépe se vyrovnávají se smrtelností ti, kdo mají pocit plně prožitého života a vyhlídku na jeho posmrtné pokračování, tedy něco dobrého za sebou i před sebou. Obojí je spojeno s transcendencí, sebepřesažením - se vztahem k druhým lidem a k Bohu. Každá dobře zvládnutá krize je nakonec přínosem. Vzpomeňme na řecké drama: po krizi následuje katarze. Životní poledne může být příležitostí prozkoumat sám sebe, projít ohněm pochyb, v němž shoří pomíjivé cetky, a zlato skutečných hodnot přetrvá.